Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Liberecká Drbna

Návštěva u Berberů: Krajina jak z Kleopatry i Boby Marley

pátek, 13. března 2015, 11:12

Po čínském Kašgaru se Jana Braňková ocitla v úplně jiném koutě světa - na severu Afriky. Navštívila tamní Berbery. Průvodcem jí byl pětadvacetiletý Mohamed, žije se svými rodiči, třemi sestrami, dvěma bratry, jejich manželkami a dětmi ve vesnici Hassi Labied.

Hlavní silnice z Marrákeše vede na západ přes pohoří Atlas, zvedající se do výšky 4000 metrů nad mořem. Pohoří necháme za sebou a cestujeme na skalnaté suché plošině, která se blíže k hranicím s Alžírem začíná trhat a cestujícím se skýtá pohled do strmých hustě zalesněných údolí. Krajina jak z filmu Kleopatra. Náhle se silnice svažuje podél stěny jedné z trhlin a za chvíli necháme temné skalnaté stěny náhorní plošiny za sebou. Projíždíme rozlehlou kamenitou planinou a v dáli před námi se rozkládá prašné městečko Merzouga, od kterého je ještě prašnější vesnice Hassi Labied vzdálena dvacet kilometrů na sever. Obzor lemují, kam až oko dohlédne, duny Sahary. Těším se, že ji budu mít celou pro sebe, jelikož v zimě sem příliš turistů nezavítá.

U Berberů doma

Pětadvacetiletý Mohamed žije se svými rodiči, třemi sestrami, dvěma bratry, jejich manželkami a dětmi ve vesnici Hassi Labied. Jejich dům působí jako malá pevnost. Je obehnán vysokou zdí z vepřovic, přes kterou není nic vidět. Do ulice nevedou téměř žádná okna a vstupními dvířky se člověk musí spíš protáhnout. Ty vedou do dvora, kde Mohamedovy rodiče připravují krmení pro velbloudy, sušenou kukuřici, mladé ženy uklízí, perou, myjí nádobí, spící děti přivázané na svých zádech. Ke dvoru přiléhá z jihu malá zahrádka s bylinkami a zeleninou, kterou lemují hospodářské místnosti a severní stranu uzavírá obytná část, kde má každý člen rodiny svojimístnost.

Tam snídáme obrovskou a úžasnou snídani. Mohamedova starší sestra se mě snaží nacpat k prasknutí chlebem, marmeládou z fíků, olivovým olejem a zeleninovým vývarem s kroupami. Všechno ženy připravily samy doma, chleba pečou v hliněné peci na dvoře a vodu nabírají ze studně v malé uličce za domem. I když umí jen pár slov francouzsky, Mohamedova sestra sedí vedle mě a neustále mě pobízí k jídlu. Vlasy má zakryté barevným šátkem a oděná je do kalhot, trika s dlouhým rukávem a květovaných šatů. Nikdo v domácnosti nepůsobí zdrženlivě, až na malého synka, který se vždy rozbrečí, když si s ním chci hrát.

Zahrada

Míříme k palmovému háji, který vytváří jakoby ochranný pás mezi pouští a vesnicí. Mohamed mi ukazuje skruže vyvedené asi metr nad písek v pravidelných rozestupech. Jsou to kontrolní šachty podzemního kanálu, který přivádí vodu z podzemních zdrojů v poušti. Blízko vesnice je voda vyvedena nad zem a v podobě jednoduché strouhy protéká celou zahradou, kde zavlažuje políčka jednotlivých rodin.

“Každá rodina má přesně stejný díl,” vysvětluje mi Mohamed. Většina políček teď leží ladem, protože je zima, ale sem tam zahlédnu cibulku, mrkev a různé byliny. Palmy poskytují kromě fíků i stín, který musí být v létě velmi příjemný pro práci. V okolí zahrady je rozeseto několik dalších studní, ze kterých Berbeři berou pitnou a užitkovou vodu. Celý projekt navrhli Italové, tvrdí Mohamed. Mohamedova vesnice vypadá, jako by vznikla nedávno a celá najednou. Všechny domy, které si každá rodina postavila sama, se od sebe málo liší. Pravidelná pravoúhlá struktura udusaných uliček dává tušit, že celá vesnice se zahradou jsou jeden promyšlený sídelní projekt.

Kuskus

Vracíme se zpátky na oběd, ale já jsem ještě plná od snídaně. Celá rodina sedí na plastových stoličkách okolo velkého kulatého stolu na dvoře pod přímým sluncem. Celkem je nás dvanáct. Všichni máme pouze lžíci a jíme z jednoho velkého hliněného talíře, spodního dílu od tradičního tadžinu, který má v průměru aspoň půl metru. Přetéká kuskusem s mrkví, bramborami, lilkem a paprikou a na vrcholu je ozdobený vařenými vnitřnostmi. Dle tradice má každý jíst pouze ve výseči přímo před sebou, i když máte štěstí pouze na brambory a zrovna byste si dali ten pěkný kus mrkve vedle od souseda, je neslušné mu ho vzít. Paní domu vezme do svých prstů, neviditelných pod vrstvou prstenů, vnitřnosti a rozděluje je mezi členy rodiny. Já dostanu také svůj kus a poslušně ho sním. Je třeba zkoušet nové věci.

Čaj o druhé

V Maroku se obvykle připravuje zelený sladký čaj s čerstvými mátovými listy, i když starší pijí čaj bez máty. Sladký je prý pro to, že muži v Maroku hodně kouří, ale možná je to i tím, že cukr pomáhá při únavě z horka. V Mohamedově rodině vypadá odpolední čaj jako rituál. Otec sedí na koberci s malými přenosnými kamínky, na kterých stojí ozdobná kovová konvice s čajem. Sušený zelený čaj, který se dnes dováží z Číny, se nechává přejít varem, aby byl velmi silný. Poté se konvice sejme z ohně a přidává se máta, ale v Mohamedově rodině do konvice namísto máty máčí celý čerstvý trs oregana. Není divu, že jsou tady všichni stále usměvaví.

Nakonec se čaj osladí, avšak kostky cukru jsou příliš delikátní pro tak velkou rodinu. Pán domu vezme celou koudel a sekáčkem odsekne velké kusy přímo do konvice. Poté nalévá čaj do malých skleniček a podává je jednotlivým členům rodiny, které po vyprázdnění putují zpátky pro další rundu. Je to opravdový životabudič, po obědová únava je rázem pryč.

Mohamed Berber

Sedíme s Mohamedem na vrcholu duny a díváme se směrem na Alžír, jehož hranice je vzdálena jen několik kilometrů. Zvlněné písky pomalu přechází v rovinu, ze které trčí skalnatá plošina, jako by tam ten kus červeno hnědého kamene někdo položil. Mohamed s rodinou ještě před patnácti lety kočovali s ostatními rodinami pouští na velbloudech, pohybovali se mezi Alžírem a Marokem a směňovali ovce za potraviny a jiné zboží. Hranice je dnes uzavřena, stáda ovcí zmizela a z velbloudů rodině zbyli pouze čtyři, na kterých Mohamed vodí turisty do pouště. Mohamedův starší bratr jezdí s taxíkem a druhý studuje ve městě. Ptám se ho, jestli je teď život lepší nebo horší. “Určitě lepší, protože extrémní chlad a horko pouště nejsou dobré pro lidské tělo. Ale poušť miluji. To, že můžu být v poušti každý den, považuji za velké štěstí. Podívej, tamhle je ještě jedna kočující rodina,” ukazuje mezi písky, ale jeho oči jsou mnohem lépe uvyklé rozeznat drobné detaily v jednotvárné krajině. V oblasti jsou takové rodiny už jen dvě.

Nomádské geny se ovšem v Mohamedovy zapřít nedají. Vybídne mě, abych mu ukázala fotografie ze svých cest a z domova. Doslova je hltá. Zajímá ho všechno, město, krajina, zvyky, jídlo, oblečení. Díky styku s turisty má dobrý přehled o zemích ve světě, včetně východní Asie a jižní Ameriky, i když v životě nevytáhl paty z Maroka. Přála bych mu, aby se jednou mohl na všechna ta místa podívat, ale je pro něj téměř nemožné získat vízum. V mysli mi vyvstane obrázek uprchlických lodí mířících do Španělska a Itálie. Doufám, že Mohamed na žádné z nich nebude, tady se má líp.

Tisíce hvězd a jeden Měsíc

Vracíme se zpátky k Boby Marleymu, velbloudovi, kterému Mohamed uvázal jednu nohu, aby neutekl. I tak se mu podařilo na třech nohách odhopkat za šťavnatou trávou dost daleko. Vidíme stopy čtyřkolek v písku, oblíbená zábava zejména španělských turistů. Ti jsou naštěstí už zpátky v hotelu, a tak neslyšíme řev motorů rozléhající se široko daleko. Jako by se báli ticha pouště. Dnes přespáváme v jednom ze stanových táborů pro turisty. Solární panel napájí venkovní osvětlení i žárovky ve stanech a Boby je zaparkovaný o dunu dál, aby se jeho trus neválel po tábořišti. Je prosinec, na posteli mám připravené tři deky pro chladnou noc a v táboře kromě nás nikdo není. Večer to přijde. Nejprve západ slunce mění barvy písku od žluté přes oranžovou a narůžovělou, poté se černé nebe osype hvězdami tak, že známá souhvězdí zapadají v jejich záři.

Když natáhnu ruku směrem k nočnímu nebi, mám pocit, že se jich dá dotknout. Tak blízko se zdají. Každou chvíli vidíme padající hvězdu a když už je nám taková zima, že to chceme vzdát, konečně vyjde Měsíc. Nejdřív je obrovský a žlutý, chybí před ním jen silueta člověka proměňujícího se ve vlkodlaka. Postupně ozáří celou Saharu, jako by byl den. “Znáš rozdíl mezi ženou a velbloudem?” ptá se mě náhle Mohamed. Čekám nějaký sexistický vtip, ale Mohamed mě ujišťuje, že se jedná o berberskou moudrost. “S velbloudem projdeš pouští a se ženou životem.” Chladný vánek si pohrává se zrnky písku, které, na rozdíl od přesýpacích hodin, neodměřují žádný čas. V pusté pouštní krajině možná dokáže člověk objevit bohatství uvnitř sebe samého.

Napsala Jana Braňková

Žádné silnice, žádná světla ve vesnici

U Berberů doma

pátek, 13. března 2015, 10:57 Podívejte se na fotografie Jany Braňkové, která se vydala na návštěvu k Berberům na sever...

Kam dál?

Život pod Žlutou hvězdouŽivot pod Žlutou hvězdou

Život pod Žlutou hvězdou

pátek, 23. ledna 2015, 15:51Liberečák Jaroslav Čapek poslední týdny tráví ve Vietnamu, kde učí místní děti angličtinu....

Kašgar, mizející klenot na Hedvábné stezceKašgar, mizející klenot na Hedvábné stezce

Kašgar, mizející klenot na Hedvábné stezce

sobota, 27. září 2014, 11:10Vydejte se s Libereckou Drbnou poznat další kus světa. Jana Braňková nám přináší své dojmy z cesty...

Sikkim - Země rododendrónů pod indickou vládouSikkim - Země rododendrónů pod indickou vládou

Sikkim - Země rododendrónů pod indickou vládou

sobota, 29. března 2014, 09:24Sikkim - dnes pod spravou indické vlády - býval kdysi samostatné království, rozkládající se mezi...

© 2011 - 2018 TRIMA NEWS, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení