Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Liberecká Drbna

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 5.

neděle, 29. září 2013, 10:28

Pobyt ve vesničce je jedna velká lekce, a čím déle zůstanete, tím více zdomestikujete. Jste více a více v kontaktu s dětmi a jejich život se stane i vaším. Někdy se pozastavujete nad tím, jak je možné, že tak líně vypadající dny mohou tak rychle plynout.

 

Procházka vesnicí se teď stává záležitostí na hodiny, lidi se už nebojí k vám přistoupit, mají toho přeci spoustu co říct. Chtějí se podělit o zážitky, jsou zvědaví, co jste zač. Známost tváře otevírá brány do zákulisí každodenního života místního obyvatelstva. Lidi se nebojí pozvat vás za brány vlastního prahu a ukázat vám maličko víc než jen usměvavou tvář a na pozdrav mávající ruku z povzdáli. Zvou vás na jídlo, na kávu, na posezení. S fotoaparátem v ruce se tak naskýtá příležitost pořizovat snímky nejrůznějšího charakteru, nikdo se nebráni, naopak – každý chce být zvěčněn na památku, nejeden rád zapózuje. Jídlo je velikou součásti Khmerské kultury a doprovází nejednu kulturní a společenskou událost. Přeneseně řečeno, tak jako se u nás chodí na pivo, s Khmery si zajdete spíše na Lok-Lak s rýží anebo prima Khmer Grill. Nejinak je tomu při pozvaní do rodiny, vždy dostanete štědré pohoštění skládající se z několika různých pokrmů. To platí i pokud jste jen náhodný kolemjdoucí a zastavíte se na “kousek řeči”.

Jídlo v Kambodže doslova sbližuje. Pro nezadané pány: “Pokud budete khmerskou slečnou pozvaní na jídlo, považujte to za nabídku na rendez vous.” Stejné platí pro nezadané dámy: ”Když vám khmersky mladík poví, že by rád ochutnal, jak vaříte curry, nejde mu až úplně tak o to, co se bude servírovat na talíři."

Připomeňte si předchozí díl Harumanova putování Kambodžou

Nemalou roli na propojení kulturních událostí a kuchyně sehrála léta genocidy, občanské války a okupace. Léta hladomoru a strádaní připoutává k jídlu jinak než jako k rutině. Zbytky se nenechávají, váží si tu každého posledního sousta, vaří se jen tolik, kolik se zvládne sníst. Tady možná stojí za zmínku zásadní rozdíl v kuchařském stylu. Většina asijských jídel podávaných v jinou než raní hodinu (snídaně je většinou nudlová polévka, vzácně smažená rýže) je postavena na “Stir-Fried” základech, smaží se vždy jedna porce pro osobu.

Ve větších městech je tak hustá aglomerace pouličních jídelen, že si obyvatelé usnadňují uspěchaný život nakupováním jídla od nich a doma se pak jen dohřeje a dochutí. Nabídka je velice rozmanitá, nemáte zrovna čas vařit rýži? Nevadí, pořídíte ji čerstvou a ještě teplou po cestě domů za pět centů amerického dolaru porce. Jídlo na ulici stojí v průměru méně, než pul amerického dolaru a není tudíž nedostupnou záležitostí pro většinu domácností, ženy u nás doma si teď určitě povzdychnou.

Jídelny a stánky pokrývají veškeré rohy a hlavní ulice, kolikrát je najdete zastrčené tam, kde byste je tedy rozhodné nečekali. Nejinak je tomu i u nás ve vesničce, jídlo se dá pořídit na několika rozích i místech, u komunální školy, několikrát denně se skrz prožene prodavač na motorce, co nabízí zmrzlinu, jiní zase vařenou kukuřici anebo smažené nudle. O jídlo v dnešních dobách po letech strádaní není nouze a jeho rozmanitost nejednoho překvapí. Pokud máte chuť na kobylku, cvrčky, smažené šváby, škorpióna, nebo snad vařené kuřecí embryo na tvrdo, není problém. Khmerské kulinářské fantazii se meze nekladou. Proti gustu žádný dišputát, nejednou jsem však byl vděčný tomu, že jsem vegetarián. Zobáček vykukující ze skořápky není nic pro mě.

Dny plynou a přináší nové a nové poznatky, sbírka fotek se množí, zkušenosti s učením přibývá, stejně tak i přátelé nejen mezi dobrovolníky. Jsem tu již pátý týden a pomalu přichází doba na přemýšlení, co chci dělat dál.

“Jak dlouho můžeš zůstat?," ptá se mě znenadání jednoho rána Jason.
“Nedávno sem nad tím přemýšlel a říkal si, že se mi tu hrozně libí a já ti vlastně ani nevím. Proč?
“Mam nějaký plány a hledám lidi, tak,” říká
“Aha, hele já vazně moc nevím, víš, je za tím moc věcí…není to jednoduchý.”
“Můžeš ještě aspoň chvilku?”
“Hmm, řekněme to takhle, můžu tu být do tý doby, dokud mi nezačnou docházet peníze. Měsíc, dva, ale budu si taky hledat práci, a pokud rozumíš, jak se něco objeví, budu muset zmizet.”
“Dobře, chtěl bych tě poprosit, jestli by si mi nemohl pomoct a nejezdil bys učit do Ang Tasom tak dvě tři hodiny denně?”
“Ha?! Jasone, učím dvě hodiny tady a pak ještě tři v Ang Tasom jak se to dá zvládnout, to nejde je to o dojíždění.”
“Můžeš tady učení vynechat a nastěhovat se do školy v Ang Tasom.”
“To nemyslíš vazně? Po skoro šesti týdnech? To nejde! To nemůžu dětem udělat! Co Vesna, Chori, Hyien, Heng a ostatní? Ty po mě chceš, abych něco jako že opustil rodinu!” Promiň, to nemůžu udělat!”
“Já ale vazně potřebuju pomoct. Nemam lidi, nový přijedou až někdy za čtyři týdny.”

Hlavou se mi prožene tisíce myšlenek a všechno trvá vteřiny, nejsem zrovna dvakrát obratný v okamžitých rozhodnutích, nerad se rozhoduju pod nátlakem, snažím si najít skulinku a dostat tak čas na rozmyšlenou. Poslední, co bych si přál, je opustit děti, vesnici a nastěhovat se k hlavní silnici do prašného tržního městysu Ang Tasom.

“Víš, nedávno jsem přemýšlel, co chci dělat dál a říkal si, že bych mohl třeba ještě měsíc zůstat, než si něco najdu třeba v Phnom Penhu, ale rozhodně ne za těchhle podmínek." Štěstí, že je Jason duše otevřená a dá se s ním jednat na rovinu. Chci zůstat bydlet ve vesnici a určitě se nevzdám Hope Falcons! Jsou stanoviska, na kterých trvám.

“Umíš řídit motorku? To by mohlo spoustu věcí vyřešit.” Další odpověď otázkou. Jasně to miluju.
“Umím, co na tom mění, můžu dojíždět?” domyslím si
“Ba, ba. Mohli bychom to zkusit takhle,” zní jedno ze stanovisek.
“Nemůžeme si to oba do zítra rozmyslet? Co??”
“Ba, pobavíme se o tom zítra ráno v devět, dohodnuto?”
“Prima.”

Druhého dne ráno se dohodneme. Já se rozhodnu ještě pět týdnů zůstat a operativně se budu přesouvat mezi Ang Tasom a Bakodem. Ve vesničce vynechám Ravens a předávám je Georgovi (jednomu z dobrovolníků a dobrých kamarádů). Po odučení hodiny s Falcons mě čeká přesun do města a tři hodiny učení v městské škole. Večer návrat do Bakodu na spánek a dopoledne.

Je to šestnáct hodin týdně učení plus hodina přesunů a dobré čtyři hodiny strávené nad přípravou. Na začátečníka dost k zapocení, ale beru to jako vyzvu. Pokud někde podepíšu smlouvu, budu mít o dost drsnější podmínky, tohle se dá považovat za dobrou přípravu.

Napsal Jaroslav Čapek

Kam dál?

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 4.Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 4.

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 4.

úterý, 10. září 2013, 10:58Život ve vesnici je velice primitivní všemi směry, čistění zubů tak není jediná věc, která bývá...

Chceš pomoci? Staň se dobrovolníkem v KambodžiChceš pomoci? Staň se dobrovolníkem v Kambodži

Chceš pomoci? Staň se dobrovolníkem v Kambodži

úterý, 20. srpna 2013, 07:58Poznat kus světa, jiné lidi, kulturu a nasbírat cenné životní zkušenosti. Stačí málo, dobrovolníci...

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 3.Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 3.

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 3.

pátek, 12. července 2013, 20:18Z horka a exhalací stísněné metropole rovnou do polí a rozlehlých plání Jižní Kambodži. Tahle...

© 2011 - 2018 TRIMA NEWS, s. r. o